farmapk.cz

Nejznámějšími včelami z řádu Hymenoptera je rod Apis.Kromě včely medonosné(Apis

mellifera), jde o včelu zlatou(Apis dorsata), včelu květnou(Apis florea) a včelu indickou(Apis indica), které se chovají divokým a polodivokým způsobem v jihovýchodní Asie. Využívají se především pro med, ale jsou důležití opylovači pro rozlehlý ekosystém, at' už původní nebo uměle vytvořený člověkem.

Dalšími rody čeledi včelovitých(Apidae) je rod čmeláků(Bombus) a pačmeláků

(Psithyrus). Čmeláci jsou významnými opylovači, zejména u jetelů. Využívají se také

k opylovací činnosti ve sklenících, protože se dokáží orientovat i v uzavřených prostorech

a žijí v malých společenstvích, vhodných pro malé plochy. Chovají se v malých úlkách. Čmeláci patří mezi společenský hmyz, avšak přezimují pouze samičky, které brzy z jara jednotlivě zakládají hnízdo, kde samy vychovají první generaci dělnic. Ty pak vychovávají postupně další generace. Na vrcholu se vylíhnou noví jedinci obojího pohlaví, kteří se vzájemně páří. Dělnice na podzim postupně hynou, takže přezimují pouze oplozené samičky. Z jara se pak celý cyklus opakuje.

Převážná část z dvaceti tisíc druhů včel, žijících na zemi, jsou samotářky. Na rozdíl

od společenských druhů rodu Apis, kde se o potomstvo starají společně překrývající se generace, solitérní včely, ač můžou žít ve společných koloniích, si staví, obstarávají si potravu a vychovávají potomstvo individuálně. Každá narozená samička je plnohodnotná, schopná zajistit pokračování rodu. Svá hnízda si staví v zemi, v dutinách stromů, budují si rozvětvené chodbičky atd. Ke stavbám využívají různé materiály a podle toho je nazýváme. Známe: „zásadité“, „omítkové“, „hrnčířky“, „hornice“, „zednice“ a „čalounice. „U všech těchto druhů mají samičky žihadlo.

„Zásadité včely“(Nomia melanderi) žijí v Americe, v regionech s jílovitou půdou. Staví si hnízdo v zemi a žije v koloniích. Dá se najít i několik tisíc jedinců na několika metrech.

Na místa s nedostatkem vhodné půdy se dodávají kontejnery s jílem. Larvy přezimují v zemi a na jaře se zakuklí. Páří se hned po vylíhnutí. Využívají se k opylování semenné vojtěšky, kde doplňuje včelu medonosnou. Je prokázáno, že tam, kde se mísí oba tyto druhy,jsou výnosy vojtěšky vyšší. Dále se využívá k opylování jetele, cibule nebo máty. Největší výhodou této včely je,že vyletuje i za chladného a větrného počasí, kdy včela medonosná již nelétá.

„Střihačky listů“ (rod Megachile), také „čalounice“. Několik poddruhů žije v Severní Americe, jsou menší než včela medonosná. Pyl nosí na chloupcích ve spodní části zadečku. Hnízda si budují v opuštěných hmyzích skrýších, dutých stéblech, apod. Občas si dělají tunely ve dřevě. Za tímto účelem se jim i záměrně vyvrtávají otvory do dřeva, které rády obsazují. Stavějí si tam hnízda z nastříhaných listů opylovaných rostlin. Tyto kousky používají na stavbu jakýchsi komůrek, kam do nektarovo pylových kuliček samička naklade vajíčka. Přezimuje larva, dospělci se líhnou na jaře. Mají tendence spojovat se ve velké kolonie. Stříhačky byly dovezeny za účelem opylování plodin ve třicátých letech min. století, zejména kvůli opylování vojtěšky hlavně do míst bez výskytu zásaditých včel. Chovají se i komerčně, mohou být i převáženy.

„Včely zednice“(rod Osmia). Nejdůležitější je tzv. „sadová včela „zednice“, také „modrá sadová včela“ nebo „rohatá včela.“Je menší,než včela medonosná. Tyto včely si staví svá hnízda omítnutá bahnem. Buňky jsou postaveny jednotlivě nebo ve skupinkách

na větvičkách, dírkách, v tlejícím dřevě, šnečích ulitách a různých otvorech po jiném hmyzu. Rády využívají i díry uměle vyvrtané v kusech dřeva. Do hliněné buňky s nektarovo pylovou kuličkou klade samička jedno vajíčko a podobně jako včely střihačky tak dlouho, dokud nezaplní celý prostor. Ten uzavře silnou zátkou a hledá si nové místo. Tuto činnost provozuje, až do své smrti. Vylíhlé larvy se po spotřebování zásob zakuklí v upleteném kokonu, v komůrce pak přezimují a na jaře se celý cyklus opakuje. K chovu se používají kvádry, do kterých se vyvrtávají otvory o průměru 7 mm a hloubce 125-150 mm. Ty se umísťují brzy na jaře, aby se uhnízdily před rozkvětem ovocných stromů. Tyto včely pracují při teplotách až o 5°C nižších, než včela medonosná. Je výborným opylovačem ovocných stromů, zejména jabloní. Její nevýhodou je, že opyluje pouze na jaře. Pyl přenáší jako včely střihačky, tj. na spodní straně zadečku. Využívá se také v přelidněných aglomeracích pro mimořádnou mírnost.

„Včela tesař“(Xylocopa), také „drvodělka“. V Severní Americe se vyskytují především dva druhy: Západní X.californica a hojnější východní X.virginica. Obě jsou vzdáleně podobné malému černému čmeláku. Jsou nejaktivnější na jaře, kdy si vrtají díry do dřeva. Mají z ní obavy majitelé dřevěných domů, protože se sdružují do kolonií a způsobují znatelné škody. Samičky kladou vajíčka podobně, jako předešlé druhy, pouze komůrky oddělují směsí pilin

a slin. Tyto včely nejsou dobrými opylovači, protože nabourávají květy ze strany, aby se dostaly přímo k nektariím. Takto se nedostanou do kontaktu s pylem a tím znehodnocují výnosy, např. borůvek.

„Kovové včely“, např. „zelená kovová včela“(Agapastemo virecens). Název je odvozen podle jejich kovově lesklého vzhledu. Tyto včely jsou asi 12,5 mm dlouhé, často i menší. Vyskytují se v celé Severní Americe.Samička si hrabe rozvětvený tunel v holé písčité zemi. Tam klade vajíčka na pylovo nektarové kuličky do oddělených komůrek, podobně jako předešlé druhy, s tím rozdílem, že společný vchod využívá i několik samic, který i společně střeží. Je to počátek společenského chování. Jako opylovači nejsou komerčně využívány, zato však patří mezi nejkrásnější včely.

Mimo tyto druhy stojí za zmínku parazitické včely, např. „kukaččí včely“, které si nestaví vlastní hnízdo. „Potní včely“lížou pot lidí a zvířat, „bezžihadlové včely“koušou, vydávají silný zápach a používají pryskyřici a vosk k obalování nepřátel, jiné plivají med. Jsou i druhy, které dokáží vyrobit přírodní formu celofánu, či hedvábí. Za zmínku stojí některé druhy vos samotářek, živící se v dospělosti pylem a nektarem, přičemž své larvy krmí hmyzem. Jsou to např. „bahenní mazanice“, „vosy hrnčířky“, „pískorypky“, „vrazi kobylek“aj.

Na rozdíl od nás, patří opylovací činnost v Severní Americe k významným příjmům komerčních včelařů (v Kanadě tyto příjmy dosahují až 70%). Navíc i cenu medů nutí včelaře specializovat se na opylovací činnost. Ta bude zejména v budoucnu klíčová i s využitím solitérních včel a vos, se specializací na efektivní cizosprášení květů. Také včela medonosná se šlechtí na vyšší sběr pylu a tím i větší schopnost opylování.

P.E.Hallet propracoval metodu chovu solitérních včel pozorováním jednotlivých druhů. Vymyslel hnízdní blok s vyvrtanými otvory, přikrytý plexisklem. Tyto dutiny jsou hluboké 150 mm, v pěti šířkách od 3,2 až 9,5 mm. V jednom bloku je 4 až 8 dutin. Bloky jsou naskládány do úlu velikosti Langstrothu, po 40 až 55 kusech. Čelní strana úlu je odstraněna a slouží jako vletové otvory. Mají různé barvy nátěru, 2 až 3 vedle sebe, kryté stříškou. Jsou umístěny ve výši pasu na stojanu s kovovými nožkami, natřenými vazelínou proti mravencům. Tato metoda je vypracována pro pozorování. Ke komerčním účelům by bylo výhodnější využití jednorázových bloků z biologicky odbouratelných materiálů.

Na našem území příjmy z opylovací činnosti prakticky neexistují, takže chov solitérních včel je pro komerční včelaře nezajímavý a tudíž v zemědělství téměř nepoužívaný. Nejde však jen o využívání těchto včel člověkem ve svůj prospěch. Je do budoucna důležité i zachování druhové rozmanitosti a vzájemných vazeb původních druhů hmyzu a rostlin. Člověk tuto vzájemnou závislost vážně narušuje svou rozpínavostí, neuváženým přetvářením původní krajiny a ničením životního prostředí. Tím ubývá přirozených hnízdišť. Chráněná území jsou většinou malá, s nízkou druhovou rozmanitostí a navíc obklopená „oceánem“různých lidských činností. Jen málokde existují přirozené biologické koridory. Do budoucna bude pravděpodobně zachování i pro nutné vytvářet pro tyto zajímavé a neprobádané včely a vosy umělá hnízdiště. Každý z nás má možnost přispět malým dílem k jejich zachování pro příští generace.